Léto se chýlí ke konci.
Na Vueltě sice cyklisté ještě polykají porce prachu z katalánských silnic, ale rána už jsou břitká a noci si večer co večer ukusují zas o něco více ze zbytků slunečního svitu.
Blíží se to, blíží.
Čerstvě přežehlený led se leskne a hraje jásavými barvami. Ledaři cídí plexiskla, aby se nepotila z průvanu babího léta, děda z vrátnice nad novinama špekuluje, kdo že to letos nejspíš spadne.
Naši, ty to nebudou, pomyslí si. Letos, letos ne. Teda… pokud trochu zahraje první lajna a pokavad ten brambora aspoň něco chytne! Leda by se ovšem zase někdo zranil. To by byla jiná polízanice, eště tak aby se tak zase hrála baráž!
Kdepak… Očima sklouzne na zašlý plakát z dob, kdy se tady ještě hrával ňákej hokej. Todle, to by se dřívávějc stát nemohlo. Ale ty dnešní kluci, ty si to jenom vodkloužou!
Cvak!
Cvak!
Cvakcvakcvakcvakcvak!!!
O kus dál vymydlenému mančaftu právě zamrzly úsměvy na rtech. Možná je zaklel objektiv fotografa, možná je dohnala startovní horečka. Tak už v pátek, blesklo jim nejspíš myslí, sotva kníratý rutinér stiskl spoušť, aby je pro tu letošní sezónu oficiálně pasoval na členy týmu.
Tak v pátek, mávají na sebe stejně tak fandové, když se míjejí se na ulici, když zvedají kotvy od piva. Sousedi, štamgasti, Pepa z fabriky, Venca z trafiky, holky, kluci, dědci.
Stokrát zklamáni, stokrát na srdci zraněni, stejně přijdou. Neboť na každou jizvu na fanouškově duši najde se zaručené mazání, nejčastěji bývá podáváno třikrát denně, k dostání u stánku s občerstvením, to vše během nejbližšího vítězného zápasu za morální podpory stejně churavějících.
Tak v pátek. V pátek to začíná.
A tentokrát…
Tentokrát u toho budeme už i my.